Hodně se o něm mluví, ale málokdo přesně ví, co to břidlicový plyn vlastně je. V dnešním článku se na problematiku břidlicového plynu ve stručnosti podíváme.
Začněme kapkou historie. I přesto, že břidlicový plyn je fenoménem zejména posledních dvou dekád, není to nikterak nová záležitost. Břidlicový plyn se totiž poprvé těžil už v roce 1825 v USA. Tehdejší technologie nebyly příliš dokonalé a tak byla těžba brzy přerušena. S průmyslovým využitím břidlicového plynu se začalo až v 70 letech dvacátého století a to opět zejména v USA. Odtud se obliba břidlicového plynu šířila do dalších států a například v samotných Spojených státech dnes břidlicový plyn uspokojí asi 35 % z poptávky a do roku 2020 se předpokládá, že břidlicový plyn bude tvořit celých 50 % z poptávky po plynu v USA.
O co se tedy vlastně jedná? Břidlicový plyn je vlastně klasický zemní plyn, který je nahromaděný ve vrstvách břidlice. Zde je část plynu uvězněna v trhlinách mezi horninami, část v pórech hornin a další část je vázaná na organické látky. Plyn se z břidlice těží pomocí tzv. frakování. Nejde o nic jiného než, že se v hornině vytvoří trhlina, kterou posléze plyn odchází.
Nevýhodou tohoto způsobu těžby je, že hrozí nebezpečí kontaminace podzemní vody a zamoření okolí vrtu nebezpečnými látkami. Právě USA se potýkají v souvislosti s těžbou břidlicového plynu s nárůstem kontaminace podzemní vody.
Velkou výhodou břidlicového plynu je naopak šetrnost ke klimatu. Tedy ve srovnání s ostatními fosilními palivy jen minimálně zhoršuje globální klimatickou změnu. Řadě států by také tento plyn pomohl zbavit se závislosti v dodávkách paliva na Rusku. České republiky se toto však netýká, protože zásoby břidlicového plynu, který se nachází na našem území, by pokryly sotva 3 % spotřeby ČR.
J. H.
foto: statoil.com
